| Vrchol, návrat |
|
I přesto, že ranní vstávání není zrovna mojí silnou stránkou, už ve 2.05 jsem byl na nohou, a ve 2.30 po snídani a připraven vyrazit, stejně jako Behzad, Delano a Adam. Bohužel, brazilcům tenhle styl nic neříkal, takže jsme další půlhodinku jen tak postávali, koukali jak ostatní snídaj, balej, a připravujou se ... Ve 3.10 jsme už ale konečně byli na cestě ...
Díky jasný noci a měsíci pár dnů po úplňku ani nebylo potřeba svítit, a začátek cesty ani nebyl nijak zvlášť náročnej, takže to celkem rychle ubíhalo. Sem tam jsme s Behzadem počkali na ostatní, ale nakonec jsme to vzdali, protože každý čekaní znamenalo taky postávání ve větru a zimu. Poslední místo, kde jsme se potkali všichni dohromady byl Trail Camp (12,235 ft.), odsud už jsme šli každej víceméně svým tempem. Ricardo se někde v tomhle místě rozhodnul, že je mu blbě, a že to radši otočí. Dál údajně vede 99 switchbacks (serpentin) nahoru. Já jsem je nepočítal, ale co vím, že si vyžádaly v naší skupině řadu obětí. Na Trail Crest, kterej je na vrcholku těch switchbacks (a kde je hranice mezi Inyo a Sequoia NP) jsem se nakonec dostal jen já, Adam, Erica, Wendy, Behzad, Delano a Luiz. Ostatní (Fernanda, Lili, Paulo a Vanessa) v jejich průběhu odpadali a vraceli se zpátky.
Trail Crest
S Adamem jsme se dostali na Trail Crest, a rozhodli se počkat na další, protože jsme neznali přesně cestu. Touhle dobou už taky konečně začínalo vycházet slunce, takže bylo i na co koukat, a nebyla taková kosa. Za nějakou chvíli dorazila Erica, která nás navedla na správnou cestu, takže jsme vyrazili dál nahoru. Co mi trochu začlo dělat starosti byly hnusný černý mraky od západu. I přesto, že dlouhodobá předpověd vypadala solidně, po loňských zkušenostech z Monte Rosy už nemám zrovna náladu bejt ve sněhový bouřce ve 4 tisících metrech
Pohled z Trail Crest na Hitchcock Lakes
S Adamem jsme se dohodli, že půjdem maximálně do 8.30, a pokud se do tý doby výrazně zhorší počasí, nebo vrchol ještě nebude na dohled, tak že to otočíme. Naštěstí mraky nepostupovaly nijak extrémně rychle, a tak jsme byli v 8.37 oba na nejvyšším vrcholu USA kromě Aljašky, stále ještě za jasnýho počasí. Ani jeden z nás neměl foťák, takže jsem se jen pokochal výhledem, vyfotil něco málo na telefon, snědli jsme si cliffbar, a šli se schovat do boudy, která tu stojí, protože dost fučelo.
Vrchol Mt. Whitney
Za nějakejch 15 minut dorazila Erica, jejíž první myšlenka byla, že má adam láhev Baileys v batohu Dál jsme šli každej úplně svým tempem dolů, Adam mi utek, a mě začalo bolet pravý koleno čím dál tím víc. Do toho bylo cejtit, že přece jen nejsem úplně 100% aklimatizovanej, a trošku mě bolela hlava ... no a k tomu se mi ještě začalo chtít jít na #2. To všechno mělo za následek, že jsem poměrně výrazně zpomalil. Nicméně až na Trail Crest to ještě bylo celkem ok. Zajímavý (i když ani ne překvapivý) bylo, že jsem potkával poměrně dost lidí, kteří šli stále nahoru, bez ohledu na počasí. Pokud se někdo zeptal, tak jsem je spíš od cesty odrazoval, ale nikdo se nenechal, tak jsem jim popřál hodně štěstí ... Delano byl asi přesvědčivější, protože se mu podařilo pár lidí otočit
Ja na vrcholu Mt. Whitney
Já jsme na switchbackách fakt už začínal trpět, padalo docela nepříjemně, smekalo se to, a navíc na mě přišla akutní potřeba, takže jsem musel přemístit obsah střev do igeliťáku, pečlivě zavřít, a opatrně vložit do batohu (i když jsem hodně přemejšlěl, jestli radši nemám vykopat díru Jen tak na jedno ucho jsem za půl hodinky zaslech, jak přišel Luiy, a za chvíli se přišla Lili zeptat, jak mi je, a jestli nechci horkou čokoládu ... což jsem samozřejmě nemoh odmítnout :-P Trošku jsem spakoval věci tak různě poházený kolem sebe, a šel si sednout do kuchyně, jíst čokoládu, zbytky trail mixu, a dalších dobrot :-D Za nějakou dobu dorazila i Erica s Wendy a Carlem, Delano se ještě chvíli zdržel u Mirror Lake. Taky se táborem začal šířit jkacířskej názor, že vlastně není důvod tady zůstávat, a že bysme měli sejít dolů, někde dát večeři, a jet do LA. Nakonec to tak dopadlo, takže jsem během 20 minut sbalil .... a další hodinu koukal na ostatní, jak balej Cestou jsme ještě dali zastávku v Lone Pine na večeři, kde jsem po vystoupení z auta zjistil, že skoro nemůžu chodit ... takže byl velice dobrej nápad sejít dolů ještě v sobotu, protože ibuprofeny došly, a ty tři míle z Outpost Campu na Whitney Portal by mi daly asi dost zabrat (já měl ostatně v neděli celkem problém dojít z domu na autobus asi čtvrt míle :-D ) Celkově určitě podařená akce, jen si nejsem jistej, jestli se budu chtít do budoucna učastnit takovejch masovejch akcí, nebo se vrátit zpátky k osvědčenýmu počtu 2-4 lidí .... vidím to tak, že je pravděpodobnější druhá možnost, s občasnou hromadnější akcí ...
|
Za dalších 20 minut se na vrchol dostala i Wendy s Carlem (starší týpek kterýho potkala na cestě), napsali jsme se do vrcholovky, udělali pár dalších fotek, eště chvíli relaxovali. Já už jsem to nechtěl moc protahovat, takže jsem vyrazil dolů, Adam taky, Wendy s Ericou se rozhodly počkat na další. Pár minut pod vrcholkem jsme potkali Behzada, a za dalších pár minut i Delana. V tu chvíli se už ale dost začalo kazit počasí, zatáhlo se, a nevypadalo to nejlíp. Delano říkal, že Luiz je ještě někde na cestě, a že ho máme radši otočit, protože nahoru se už za normálního počasí nedostaně. Luize jsme skutečně asi za půl hodinky cesty dolů potkali, zrovna ve chvíli, kdy fakt začlo sypat, a bylo na něm vidět, že i sám se rozhodoval jestli nemá jít radši zpátky, takže jsme mu to jen ulehčili.