|
Pokus o Snow Creek, cestu, která nám dala neskutečně na prdel :-)
Kdy: 5/1/2010
Kde: San Jacinto Peak (10834 ft / 3302 m), San Jacinto Mountains, CA
Kdo: Scott, já
Původně jsme měli jet ve třech, nakonec zas jen Scott a já. Ale nevadí. Sraz byl naplánovanej na 2 ranní u lanovky v Palm Springs s tím, že tady necháme moje auto, dojedeme pod Snow Creek Scottovým, vylezeme nahoru, a lanovkou sjedeme k mýmu autu. Realita však byla trošku jiná ...
Já vyrazil z LA už v pátek odpoledne, protože bylo potřeba vyzvednout permit na State Park HQ v Idyllwild, CA. Kolem 7 večer jsem tam byl, permit vyzvednul, stavil se v IHOPu na večeři, a kolem 10 dojel do Palm Springs na parkoviště k lanovce. Po cestě jsem viděl ceduli s nápisem že brány se na noc uzavíraj. Jediná brána, kterou jsem viděl ale byla až těsně před parkovištěm u lanovky, takže jsem si říkal že to ráno až přijede Scott v pohodě seběhnu. Lehnul jsem na zadní sedačku, když kolem objížděl hlídač, tak jsem na sebe moc neupozorňoval, a na pár hodin usnul.
Před 2 jsem byl vzhůru, pobral věci, a vyrazil k závoře. Zatímco jsem šel, tak mi došla zpráva, že Scott je u závory a nemůže se dostat nahoru. Což jsem i čekal, takže jsem si pospíšil ... ale Scott nikde. Něco je špatně ... a zřejmě je někde další závora i po cestě, což je pěknejch pár mil. Takže klušu dolů, a přijde mi další zpráva, že nahoru jede nějakej security guard, a že mě možná odveze dolů. Během 10 minut u mě fakt zastavuje auto a borci mi nabízej odvoz dolů ... což samozřejmě neodmítnu :-) Za dalších pár minut už jsme v Palm Springs, zjišťuju, že první závora je úplně na začátku cesty k lanovce, děkuju hlídačům za odvoz, a se Scottem jedem na Snow Creek, kde jsme lehce po 3 ráno, a vyrážíme pouští směrem k San Jacinto.
První hodinka je fakt poušť, skoro po rovině, a pak už začíná brutální stoupák nahoru. Ale je to celkem jednoduchej terén, takže to i celkem odsejpá, o půl šestý máme nastoupanejch 600 vejškovejch metrů, a máme optimistický představy že to půjde bez problémů. První pohled na San Jacinto v ranním slunci je impozantní, potkáváme i nějaký borce který taky jdou nahoru. Vypadaj, že se na tý cestě vyznaj, takže se jich držíme ... což byla zásadní chyba. Díky tomu, že jsme je následovali, a nešli původně naplánovanou cestou přímo po hřebeni, jsme si přidali minimálně 3.5 hodiny navíc, místama i class 4 lezení ... což není zas tak těžký, ale žere to čas.
Díky zdržení se dostáváme přes vlastní Snow Creek na jeho levej břeh až někdy kolem 11 hodiny, musíme se prodírat křovím, a je to docela makačka. Já už začínám mít obavy, že to nestihneme všas k poslední lanovce (která jede v 9:45 pm). Scottovi to tak lehce naznačuju, ale on je zatím přesvědčenej, že je to ok a že to dáme. O další hodinku pozdějc, kdy ještě pořád nejsme ani na sněhu už ale i jemu dochází, že tímhle tempem to nepůjde, takže dáváme pauzu, a posléze to otáčíme.
Cesta zpátky byla pro mě utrpením. Od překročení Snow Creeku na cestě zpátky mě začaly chytat křeče do obou stehen, v takovým stavu se moc dobře nechodí, a lozit po šutrech je ještě horší. Zatímco ráno jsem tempo udával já, teď mi Scott dost utíká. Ale se značným sebezapřením se vyšplhám až na hřeben, odkud už je to naštěstí jen z kopce. Cestou zpátky jsme šli přímo po hřebeni, což nám fakt ušetřilo tak míli vzdálenosti, a pár hodin času. Posledních 300 vejškovejch metrů dolů je doslova peklo, křoví, šutry, kopec o sklonu tak 50°, a kromě toho když udělám jakejkoliv nestandardní pohyb, tak spatnu na zem, protože mě chytne křeč :-) Tenhle úsek mi zabral asi hodinu, obnášel několik pádů, nespočet nadávek ve všech jazycích který aspoň trochu ovládám, a taky jsem si skoro šáhnul na chřestýše. Naštěstí už byla zima, takže už se moc nehejbal ...
No a po skončení tohohle pekla ještě následoval hodinu a půl dlouhej pochod pouští. Celkem 16.5 hodiny na trase, nastoupanejch skoro 7,700 vejškovejch ft, což je na to, že jsme nebyli na vrcholu poměrně HODNĚ. Trošku deprimující bylo, že když jsme to otáčeli, tak nám ještě zbejvalo cca 5,000 dalších vejškovejch stop, a nedostali jsme se ani na sníh ... což byla ta část cesty, na kterou jsme se fakt těšili. Takže mačky ani cepíny jsme vůbec nevyužili. Potom co mě Scott hodil zpátky k mýmu autu v Palm Springs jsem nakoupil pár red bullů, a za dvě hodinky už byl v Redondo Beach.
Fakt jsem nečekal takovej extrém, díky tomu, že se původní cesta musí obcházet, protože vede přes soukromej pozemek, je to fakt makačka. Ale aspoň už víme, kudy jít příště, a doufám, že se o Snow Creek pokusíme v zimě za rok znova ...
|
Peknej pribeh ...
Problem jsem mel jen s krecema, coz je spis otazka stravovani ... a to mi nikdy moc neslo 