První den byl opravdu brutální. Na začátku nasazené tempo stačilo i Čepovi, ale čím výš jsme byli, tím mi bylo jasnější, že tahle cesta vede do pekel. K bolesti nohou po sedmi stech výškových metrech se začínala pomalu přidávat i bolest hlavy a mě bylo jasný, že to nebude jen únavou. Chvílemi mi bušilo srdce jako nikdy předtím a já si pohrával s myšlenkou, že snad dostanu infarkt. No, to by kluci asi neměli radost, takže jsem začal víc odpočívat. Na chatu jsem se doplazil úplně vyřízenej. V noci mě bolely nohy natolik, že jsem nemohl ani spát a tak jsem se na pátou ranní netěšil ani omylem. Když ona hodina nastala, byl jsem mile překvapen, jak hravě a čile jsem vylezl z postele a byl připraven na výstup na Similaun. Z aklimatizace jsem měl největší strach. V takový výšce jsem nikdy nebyl a netušil jsem, jak moje tělo s lehkým astmatem, který už zřejmě ani nemám, tuto zátěž zvládne.