|
Výstup na oba vrcholy Wildspitze (3770m), cesta domů
Datum: 7.7.2007
Ve 4 vstáváme, nic moc vyspalý, protože němci kalili na chatě až do rána, dělali rámus, svítíli, takže ten spánek byl spíš za trest. No ale jdem dolů, přebalujeme batohy na cestu (zase táhneme jenom dva), já se do sebe marně snažim nacpat pár tortil s Vlastikovou darovanou vysočinou (věděl dobře proč nám ji dal - byla hnusná, obzvlášť po ránu). Tortily už mi taky lezou krkem, ale pár jich do sebe natlačim. Zapíšem se do knihy, a kolem pátý razíme směrem na Mitterkarjoch a Wildspitzi.
Ludvík s Pecou stoupaj žlabem na Mitterkarjoch
Venku je asi 5°C, lehce fouká, jasno, parádní počasí. Od chaty pomalu stoupáme morénou ledovce Mitterkarferner až na ledovec (před náma je vidět jedinej blázen, kterej vyrazil dřív než my). Na ledovci nasazujem drápky, a stoupáme strmým žlábkem až na Mitterkarjoch (3470m). Led je zmrzlej, vyšlapaná cesta, takže to stíháme celkem rychle (jsme nahoře asi za dvě hodinky od chaty). Otevírá se nám úžasnej rozhled na bílý pláně ledovce Taschachferner, slunce osvětluje (zatím jen některý) kopce, prostě nádhera.
Převlíkačka do ledovcový výbavy (foto Vlastik)
V sedle nás předbíhaj další tři týpci, který jdou vyloženě na lehko. Jeden sólo, a další dva jsou navázaný jen tak aby se neřeklo .... Navazujem se na lano a jdeme přes ledovec vyšlapanou cestou nahoru. Cestou je vidět pár trhlin, který se ale daj celkem v pohodě překročit. Docházíme pod jihozápadní hřeben, kde se odvazujem z lana, balim ho do batohu, a jdeme kousek nahoru ještě v mačkách po sněhu a ledu. Na vrchol to může bejt tak 50 vejškovejch metrů, kříž už je na dohled. Po pár metrech přecházíme na skálu (hlínu, bordel - prostě tu už není sníh). Po vzoru borce co byl před náma tady necháváme mačky (což se ukáže jako totální kravina, ale to zatim nevíme...)
Stoupám celkem bez problému nahoru, je tam jedno trochu exponovanější místo, který se stane kamenem úrazu :-) Nechávám tu cepín, v pohodě ho přelejzám a po pár metrech jsem na vrcholu, kde se potkávám s těma borcema co nás předběhli na Mitterkarjochu. Po chvíli doráží i Vlastik, a za dalších pár minut Peca. Celkově jsme to zvládli asi za 3,5 hodinky, což je rychlejc než podle značek (den předtím nás trochu vystrašili lidi když řikali, že ten čas je nereálnej, spíš že to trvá tak o hodinu dýl). Fotíme, koukáme, relaxujem, a čekáme na Ludvíka.
Peca s Vlastikem na jižním vrcholu Wildspitze
Z Vlastíka nějak vypadlo, že asi bude mit velkej strach jít stejnou cestou dolů, kvůli tomu jednomi místu, tak zvažujem ještě alternativu návratu na chatu druhou stranou, kde to je hlavně po sněhu. Trošku jsme špatně pochopili průvodčíka, ve skutečnosti teď totiž stojíme na nižším jižním vrcholku, ten vyšší je pár desítek metrů od nás, a vede na něj krásnej, trošku exponovanej hřeben, na kterej jsem se tak těšil.
Hřebínek mezi vrcholama Wildspitze
Jenže bez maček a cepínu je to sebevražda. Jediná možnost je vrátit se pro mačky a cepíny dolů. Nakonec se rozhodujem, že to tak asi uděláme, ještě se pro jistotu ptám borců jestli ta cesta fakt vede na Breslauer hütte, což mi odkejvaj. Ludvík stále nejde, takže beru Pecův relativně prázdnej batoh (ve svým mam lano), a jdu dolů pro mačky a taky zjistit co je s Ludvou.
Nacházím ho sedícího pod tím exponovaným místem, a říká mi, že nahoru nejde. Docela prekérka, Vlastik nahoře nechce jit dolů, Ludvík dole nechce jít nahoru (i když Vlasta řikal že to přinejhorším sleze - ono by mu stejně nic jinýho nezbylo :-D ). Eště je tu možnost to zajistit ... ale nakonec přesvědčím Ludvíka, že je to jen těch pár metrů co vidí, dál už je to zas ok. Nakonec to taky přeleze, a já lezu dolů pro mačky a cepíny. Nacházim je přesně tam, kde jsme je nechali, a vracim se zase nahoru, kde už jsme úplně sami (ale z obou stran se na vrchol ženou zástupy lidí - víc teda po normálce přes Mitterkarjoch). Docela jsme se tady zdrželi, asi 3/4 hodiny, Peca to krásně nazval, že jsme "počurákovali na vysoký hoře". Což docela sedí :-) Ponaučení - pořádně prostudovat průvodčíka, a nenechávat matroš po cestě ;-)
Začíná se zatahovat, takže už to vůbec nezdržujem, a vyrážíme přes hřebínek na severní vrchol. Moc nefouká, takže to jde v pohodě, a za pár minut jsme nahoře. Tady ještě dáváme fotosession, potkáváme skupinu tak 10 lidí, která přišla z druhý strany kudy chceme sestupovat. Ještě se ujišťuju, že jdem správně na BH.
Pohled ze severního na jižní vrchol Wildspitze
Musíme se dostat dolů na Rottenkarferner ... ty dva borci před náma to brali oklikou, ale my to berem přímo po severovýchodním hřebeni (SummitPost.org: "Northeast ridge - Jubiläumsgrat, partly very steep and difficult" ;-) ). Asi po 50 metrech potkáváme další skupinku, která to leze s jištěním, tak s nima házim řeč, ptaj se mě, jestli nahoře fouká a kam jdem, a upozorňujou mě, že dole na ledovci bude potřeba lano. Uklidňuju je, že lano mam v batohu, a pokračuju dál. Sem tam udělám pauzu a vyfotim kluky za mnou.
Sestup z Wildspitze, Peca, Ludva a Vlastik
Zase se udělalo jasno, ten mrak byl jen chvilkovej, a já si ten hřebínek neskutečně užívám, kvůli takovejm pocitům jezdim na hory .... :-) ! Oproti tomu Vlastik má nějakou slabší chvilku, trošku nadává, a sděluje nám, že do ničeho takovýho už nikdy nepůjde :-D
Tohle si užívám ! Já na hřebínku při sestupu z Wildspitze (foto Peca)
tři magoři na hřebeni SV hřebeni Wildspitze (foto Peca)
Ještě kousek ke skalám po hřebeni, tady se cesta stáčí doprava dolů na Rotterkarferner. Je to kousíček po kamenech a pak už je ledovec. Udělalo se celkem teplo, zase svítí slunce, a my máme přejit pod hodně solidní převějí. Pro jistotu pospícháme, čim dřív budem dole, tim líp.
Pohled na Wildspitzi z druhý strany (foto Peca)
Rychle se navazujem na lano a jdem dolů. Rottenkarferner je z těch čtyřech ledovců přes který jsme šli v nejhorším stavu, největší trhliny musíme přeskakovat, ale naštěstí jsou vidět a celkem v pohodě to zvládáme. V dolní části se ještě cesta rozděluje, tak vybíráme pravou (správnou) variantu. Kolem poledne slejzáme z ledovce, montujem se z maček a sedáků, balíme lano, nejtěžší části máme za sebou. Taky je tu konečně čerstvá voda (sice z ledovce, ale to je mi ukradený :-) )
Cesta na chatu už proběhla v pohodě, v 1 jsme tam, v rychlosti přebalujeme batohy, a vyrážíme dolů do Ventu. Před třetí jsme u auta, zjišťujem, že za parkování nikdo nic nechce (loni jsme tu platili 4 eura/den ), takže se převlíkáme do čistejch hadrů, a dáváme poslední společnou fotku. Taky jsem z kufru vytáhnul lovečák, kterej jsme si nevzali sebou, a rozděluju ho i s chlebem mezi vyhladovělý kolegy :-D Loučíme se s Oetztalem, a stejnou cestou razíme domů (kde jsem s pár zastávkama tuším nějak kolem třetí ráno)
 Závěr ledovce Rottenkarferner (foto Peca) |
